Původní verze tohoto článku používala termín „společenské svědomí“ nesprávně, aby označila takové svědomí, které je založeno na tom, co si myslí ostatní, a nikoli na nějakém správnějším základě pro rozlišení správného od špatného. Tato fráze byla v tomto článku nahrazena termínem „Svědomí dle Skupinového Myšlení“.

Sociologové nám říkají, že drtivá většina světové populace rozlišuje správné od špatného na základě svědomí dle skupinového myšlení. Jinými slovy, jejich chápání toho, co by měli v dané situaci dělat, je diktováno tím, co by si o nich ostatní lidé mysleli, kdyby ostatní lidé věděli, co ti jednotlivci udělali, řekli nebo si mysleli.

Toto svědomí může vyvolávat pocity viny, i když se nikdo nedívá, a tak vyvolává dojem, že daná osoba skutečně má svědomí. Ale když lidé fungují na této úrovni „hlasu Božího“, je v nich ve skutečnosti jen hlas společnosti. Společnost je jejich bůh. Jen zřídka kdy se někdo z nás chová podle vyšších morálních zásad. I tváří v tvář smrti bude většina lidí nadále následovat svědomí dle skupinového myšlení, spíše než aby toho zanechali a šli za něčím lepším.

Pro mě jako křesťana je tento nápad důležitý k pochopení. Svědomí dle skupinového myšlení je „široká cesta“ a hlas Boží je „úzká cesta“. Svědomí dle skupinového myšlení nás drží na uzdě tím, že nás v očích davů udržuje jako „vážené“; ale tváří v tvář věčnosti a v očích Boha to nic neznamená. Ve skutečnosti je svědomí dle skupinového myšlení základem pokrytectví. Říká mnoho správných věcí, ale jedná pouze na základě veřejného mínění.

Většina přátelství se nerozvine za hranice svědomí dle skupinového myšlení, a proto vás takoví přátelé téměř vždy zklamou, když na tom nejvíce záleží.

Jedním z důvodů, proč svědomí dle skupinového myšlení říká správné věci, je to, že se snaží napodobovat těch pár vzácných jedinců ve společnosti, kteří v minulosti měli opravdové morální svědomí. Kristus se na to odvolával, když řekl, že farizeové stavěli památníky prorokům minulosti ve stejnou dobu, kdy kamenovali proroky současnosti.

Někdo řekl, že pokrytectví je pocta, kterou neřest vzdává ctnosti. Jinými slovy, společnost pokrytecky ctí skutečně ctnostné lidi minulosti tím, že učí ostatní ctnosti, které učili oni. Ale když je tyto ctnosti začnou stát příliš mnoho, společnost ukáže, jak zlá (tj. plná neřesti) ve skutečnosti je, a začne házet kameny na ty samé lidi, které jednoho dne bude ctít.

Když tomu porozumíme, pak je snažší pochopit, jak se zdá, že takzvané křesťanské společnosti, které se obrátily proti Bohu, se stále chovají na vyšší morální úrovni než společnosti, které křesťanské nejsou.  Například v Indii, kde je víra v nějakého boha stále téměř všudypřítomná, není téměř žádná ostuda být přistižen při lži. Poctivost není silnou součástí indického svědomí dle skupinového myšlení, protože není silnou součástí jejich náboženského učení. Ale v západní společnosti, kde je ateismus vzrůstající, by mohl být prezident odvolán za lhání... pokud by se dalo nade vší pochybnost prokázat, že to udělal úmyslně ve snaze uvést veřejnost v omyl. Znamená to, že západní společnost je křesťanštější? Ne tak docela. Znamená to jen, že západní společnost byla v minulosti vystavena více křesťanskému učení o důležitosti poctivosti, a proto si vyvinula vyšší formu pokrytectví, alespoň v této jedné oblasti.

Svědomí dle skupinového myšlení funguje na základě toho, co je „politicky korektní“. Tento poměrně nový sociologický termín popisuje zcela nový soubor hodnot, které se v posledních letech rozvinuly, přičemž většina z nich si stále zachovává určité pozůstatky křesťanské pravdy, ale zároveň lidi stále více odvádí od samotného Boha. Tato nová etika nás může ve skutečnosti vést k pocitu, že jsme spravedliví tím, že zaujímáme postoj, který je v rozporu s opravdovým křesťanským učením, a může nás vést k pocitu viny za to, že děláme to, co je ve skutečnosti správné v Božích očích. Může nás například vést k pocitu spravedlnosti za tolerování sexuální neřesti a může nás vést k pocitu viny za výchovu našich dětí. Může nás také vést k pocitu viny za kritiku pokrytectví v církvi nebo za to, že žádáme o pár korun za křesťanskou brožurku, nebo jen za to, že jsme chudí.

Bible nám říká: „Jestliže nás naše srdce odsuzuje, Bůh je větší než naše srdce.“ Zřejmě se jedná o odkaz na svědomí dle skupinového myšlení. Musíme se naučit rozlišovat mezi tím a Božím hlasem.  Svědomí dle skupinového myšlení neustále reaguje na tlak společnosti ve snaze uniknout odsouzení, zatímco pravé svědomí jedná podle pozitivní poslušnosti Božímu hlasu.

Kde tedy toto svědomí dle skupinového myšlení bereme? Začíná v našich rodinách, ale pochází i od učitelů ve školách, náboženských vůdců, přátel, zaměstnavatelů a médií. Všichni tito se však nejvíce spoléhají na naše rodiny. To, co nás nakonec udělá poslušnými je, co si o nás myslí naši rodiče, naši manželé/manželky a naše děti. Tolik si přejeme, aby nás někdo přijal, a tito členové rodiny jsou obvykle nejdůležitějšími lidmi v našem životě.

Je tedy divu, že Ježíš řekl: „Chce-li mě někdo následovat a nechce nenávidět svého otce, matku, ženu a děti kvůli mně, není hoden být mým následovníkem?“ Vyzýval nás, abychom setřásli toto svědomí dle skupinového myšlení a nahradili ho vyšším svědomím. A používá slova, která jsou v údajně křesťanské kultuře velmi šokující. Používá slovo „nenávidět“.

Protože láska byla základním a konečným Ježíšovým učením, bylo nevyhnutelné, že jakákoli kultura, která měla být silně ovlivněna jeho učením, si vypěstuje svědomí dle skupinového myšlení, které zdánlivě podporuje lásku.

Ježíš však věděl, že i samotný koncept lásky se v takové společnosti zkazí. Protože ztratili osobní vztah s Bohem, se zdrojem veškeré pravé lásky, nahradili jeho boží lásku rodinnou a erotickou láskou. Vyzývá nás tedy, abychom „nenáviděli“ ten padělek, abychom se vrátili k pravdě. Vyzývá nás, abychom „nenáviděli“ své rodiny a své manžele/manželky, a abychom milovali Boha.

 Veškerá skutečná změna ve světě (ať už k dobrému, nebo ke zlému) pochází od lidí, kteří se přestanou snažit zavděčit davům a začnou fungovat na základě nějakého vnitřního souboru morálních hodnot. Davy jsou „hodní lidi“ a davy jsou vlažné. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce: být „hodný" a být vlažný.

Davy drží na uzdě strach z přistižení. Ale skuteční vývojáři ztratí veškerý strach z toho, co si o nich pomyslí společnost, a začnou pochodovat podle jiné muziky. Skuteční vývojáři jsou buď „horcí", nebo „studení", s velkým potenciálem buď pro dobro, nebo pro zlo. Vymanili se z omezení, která jim společnost klade, a v důsledku toho mají svobodu dělat, co si zvolí, ať už pro dobro, nebo pro zlo.

Společnost se na takové lidi samozřejmě nedívá laskavě. Jsou vnímáni jako bezohlední a nebezpeční. Společnost si uvědomuje, že je nelze držet v uzdě strachem, a proto se průměrný člověk vývojářů bojí. Varují své děti, aby se od nich držely dál. Odmítají číst cokoli, co takoví lidé napsali.

Pochopení svědomí dle skupinového myšlení nám pomáhá pochopit, jak a proč mohou církve říkat tak „správné“ věci a zároveň tak silně reagovat proti Ježíšovu učení. Jak sám Ježíš zdůraznil, oni nenávidí ty z nás, kteří sdílí jeho učení, protože oni nenávidí Ježíše; ale oni by nikdy otevřeně nepřiznali pravdu v tomto prohlášení.

A církve nadále říkají tolik správných věcí, protože někdo někde v jejich minulosti dělal/a totéž, co my děláme nyní, a tak je učil/a, co je „správné“. O samotném Ježíši říkají „Pane, Pane!“ hlasitěji než kdokoli jiný, a zároveň neposlouchají všechno, co učil.

Lidé, kteří se setkali s nepříjemnými pravdami a poté před nimi utekli, si ponechají i poté, co se od pravdy odvrátili, svědomí dle skupinového myšlení. Jejich svědomí dle skupinového myšlení je často silnější než svědomí zbytku společnosti, protože se skutečně setkali s nějakou pravdou nebo pravdami, které ostatní neviděli. Někdy mohou dokonce kázat pravdu, kterou odmítli, protože jim to dává pocit morální nadřazenosti nad ostatními. Pokud však nejsou ochotni ji skutečně uvést v praxi, nakonec budou opovrhovat těmi, kteří je s nepříjemnou pravdou poprvé seznámili. Buďte tedy připraveni na takové odmítnutí, pokud chcete mluvit pravdu!

Ať už se jedná o odpadlíky, církevní vedoucí, rodiny a přátele nebo jen o širokou veřejnost, když pochopíme, že jsou všichni ovládáni svědomím dle skupinového myšlení, můžeme se skutečně s nimi naučit „manipulovat“ stejným způsobem, jako to Ježíš dělal s davy. Bible říká, že „věděl, co je v lidech“.  (Jan 2:25)

Ježíš se při svém zatčení posmíval náboženským vůdcům slovy: „Proč jste se sem museli vplížit pod rouškou tmy, abyste mě zatkli? Mohli jste mě zatknout kdykoli, když jsem každý den veřejně učil v chrámu.“ (Lukáš 22:52-53) Jinými slovy, báli se veřejně dělat to, co plánovali dělat tajně, protože se báli veřejného mínění. Oni i veřejnost zdánlivě podporovali to, co Ježíš říkal a dělal, takže podle jejich vlastního učení neměli důvod ho zatknout. Ježíš to věděl a často používal davy, aby držel farizeje na uzdě. (např. Lukáš 19:47-48)

Většina lidí, kteří přispívají na dobré věci, tak činí kvůli svědomí dle skupinového myšlení. Zřídka dávají, pokud nejsou přímo požádáni. Tajně by raději nedávali, ale trápí je myšlenky o tom, co by si lidé mysleli, kdyby nedali (nebo dokonce co by si mysleli o sobě, kdyby nedali). Kvůli tomu dávají... obvykle tak málo, jak jen mohou, a zároveň aby mohli být považováni za „vážené“. To vysvětluje, proč jsou veřejné sbírky tak populární. Ono to vrhne pozornost na ty, kteří dávají, aby jim jejich charitativní příspěvky koupily tak moc slávy, jak jen to je možné.

Světlomet veřejného mínění má na lidi v podstatě stejný účinek, ať už je namířen proti zloději, který někomu vykrádá kapsu, nebo jen proti někomu, kdo někomu mluví za zády. V obou případech mají lidé svědomí dle skupinového myšlení, které je nutí ucuknout před světlem. Proto Ježíš řekl, že člověk, který se nedopustí cizoložství jen ze strachu, že bude přistižen, je stejně tak vinen jako člověk, který se cizoložství skutečně dopustil.  Soudí nás na základě toho, co bychom udělali, kdybychom věděli, že nám to projde.

Hans Christian Andersen část této myšlenky zachytil ve svém příběhu „Císařovy nové šaty“. V příběhu všichni lhali a říkali, že se jim líbí císařovy nové šaty, aby je všichni ostatní vnímali jako úctyhodné. Samozřejmě, když vyšla najevo pravda, byli všichni odhaleni jako lháři, kterými byli.

Když se naučíš rozpoznat, kolik z toho, co se děje ve světě kolem tebe, se děje pouze kvůli svědomí dle skupinového myšlení, a když se naučíš překonat svůj vlastní strach z veřejného mínění, staneš se duchovním obrem ve světě plném morálních trpaslíků. Jen se modli, abys tuto výhodu moudře a s láskou využil/a k tomu, abys pomohl/a osvobodit ostatní od jejich strachů.

(Viz také Id a Superego (The Id and the Superego))